Welcome na strankoach o:
orld 
V součastné době jedna z nejhranějších online her. S mnoha přístupy přes různé servery po celem světě. Seznam těchto serverů najdete na: http://www.wowstatus.net/Nyní se už nechte unášet strhujícím bojem mezi dobrem a zlem, zazijte dobrodruzvi objevujte nova města.... Vítejte v našem světě...
UKÁZKA Z KNIHY WARCRAFT
Zázrak, jaký v časech, kdy byl postaven, vyvolával v srdcích mnohých radost, probouzel nyní se stejnou silou strach. Obklopovala ho znepokojující aura, která se směle mohla rovnat téhle bouřlivé noci. Těch několik, co na tuto starobylou stavbu nyní pohlédlo, rychle odvrátilo své pohledy jinam.
Ale ani ti, kdo se zahleděli do temných vod pod sebou, nenašli klid. Ebenově černé jezero se nyní zmítalo v nepřirozené zběsilé bouři. V dálce se zvedaly vlny stejně vysoké jako samotný palác a s ohlušujícím hřměním se tříštily na břehu.
Nad rozlehlou hladinou rozehrávaly blesky zlatý, rudý nebo mrtvolně zelený ohňostroj. Hrom hřměl jako tisíce draků a ti, kdo žili na břehu, se krčili v nejistotě toho, co za děsivou bouři se na ně řítí.
Na hradbách, kterými byl zámek obehnán, se znaveně rozhlížely hrozivě vypadající stráže ve zbroji barvy lesní zeleně a s blýskajícími se kopími a meči. Jejich pohledy nebyly upřeny jen za hradby směrem k bláhovým poutníkům, ale chvílemi zabloudily i k zámku… zejména k hlavní věži, ze které cítily nevyzpytatelné energie.
A v téhle vysoké věži, v kamenné síni skryté před zvědavými zraky všech venku, stály skloněny nad šestihranným znakem nakresleným na podlaze vysoké štíhlé postavy oděny v tyrkysových róbách zdobených stylizovanými stříbrnými přírodními symboly. Uprostřed onoho znaku zazářily symboly, starobylé dokonce i v očích zde shromážděných, vlastním životem.
Zpod kápí zářily stříbrné oči bez zorniček. Noční elfové* pomalu odříkávali kouzlo. Jak magie uvnitř symbolu sílila, polil jejich temně fialovou pokožku pot. Všichni až na jednoho vypadali unaveně, téměř na pokraji vyčerpání. Ten jeden, který odříkávání pozoroval, nečinil tak ale stejně stříbrnýma očima. Ty jeho byly umělé. Černé s rubínovými žilkami vedoucími horizontálně přímo jejich středem. Nehledě však na tyto umělé oči, neunikl mu jediný detail, jediný pohyb ostatních. Zatímco je tiše dál vedl, v jeho protáhlé tváři, i na elfa téměř vyzáblé, se zračil výraz očekávání a hladu.
Ještě jedna osoba tohle vše sledovala a lačně hltala každé slovo i gesto. Usazena v honosném křesle ze slonoviny a kůže, dokonalé rysy orámovány bohatými stříbrnými vlasy a dokonalá postava hedvábným rouchem – stejně zlatým jako její oči. Každým coulem ztělesněná královna. Opřela se v křesle a usrkla víno ze zlatého poháru. Jak pohnula rukou, její náramky zdobené drahokamy zazvonily a rubín v diadému, který měla na krku, se zaleskl ve světle čarodějných energií vyvolaných ostatními.
Každou chvíli sjel její zrak k postavě s temnýma očima a rty se mírně našpulily jakoby ve vzrůstajícím podezření. Když se však na ni muž náhle podíval, neboť snad cítil, že je pozorován, veškeré podezření ihned zmizelo a nahradil jej decentní úsměv.
Odříkávání pokračovalo.
Černé jezero se zmítalo v bouři.
x x x
Byla válka a pak skončila.
A jak Krasus věděl, historie jednoduše zaznamená, co se stalo. V těchto záznamech se téměř ztratí nesčetné zmařené životy, vydrancované země a téměř nadešlá zkáza celého smrtelného světa.
Dokonce i vzpomínky draků se za takových okolností ztratí, pomyslel si bledý, do šedé oděný muž. Velmi dobře to chápal. Přestože většině lidí by mohl připadat spíše jen jako obyčejná vyzáblá, téměř elfí postava s orlími rysy, prošedivělými vlasy a třemi dlouhými jizvami na pravé tváři, byl něčím daleko víc. Většina ho znala jako čaroděje, ale těch pár vyvolených ho nazývalo Korialstrasz – jménem, jaké mohl nosit jedině drak.
Krasus se jako drak narodil. Majestátný rudý, nejmladší z druhů Alexstraszy. Ona, Aspekt života, byla jeho nejdražší společnicí… přesto se však musel znovu přinutit se jí vzdát, aby prostudoval vážnou situaci a budoucnost ras s tak krátkými životy.
Ve svém skrytém doupěti vytesaném do skály, které si vybral za svůj nový příbytek, hleděl Krasus na svět Azeroth. Díky zářící smaragdové kouli mohl spatřit kteroukoli zemi, kterékoli stvoření, cokoli chtěl.
A všude, kam se dračí mág podíval, viděl zkázu.
Zdálo se, jako by to bylo jen před pár lety, kdy byli ti ohavní netvoři se zelenou kůží, nazývaní orkové, kteří přišli z jiného dalekého světa, poraženi. Těch pár, co zůstalo, bylo uvězněno v táborech a Krasus věřil, že svět je konečně připraven žít v míru. Mír však neměl dlouhého trvání. V Alianci – koalici vedené lidmi, jež byla základem odporu proti orkům – ihned zavládly vnitřní rozpory, jak její členové zatoužili získat moc nad svými spojenci. Částečně byli na vině i draci – nebo spíše jeden drak, Deathwing – avšak z velké části vše způsobila jednoduše chamtivost a touha lidí, trpaslíků a elfů.
I to by však zřejmě nesehrálo v historii tak velkou roli, nebýt příchodu Plamenné legie.
Dnes hleděl Krasus na vzdálený Kalimdor, ležící na druhé straně moře. Jeho země stále připomínala krajinu po ohromném výbuchu sopky. Nezůstal tam žádný život, ani stopa po civilizaci. Země však nebyla zdevastována přírodní silou. Plamenná legie za sebou nenechávala nic než smrt.
Strašliví démoni přišli z místa mimo realitu. Hledali magii a živili se magií. Útočili společně se svými monstrózními prodlouženými spáry, Pohromou nemrtvých, s cílem pohřbít tento svět. Nepočítali však se vznikem té nejnepravděpodobnější aliance…
Orkové, kdysi rovněž jejich loutky, se obrátili proti nim. Přidali se k lidem, elfům, trpaslíkům a drakům, aby společně zničili démonické válečníky i nemrtvé netvory a zahnali jejich zbytky zpět do pekelného místa mimo tento svět. Tisíce již zahynuly, ale možnost…
Dračí mág si odfrkl. Ve skutečnosti žádná jiná možnost neexistovala.
Krasus mávnul přes kouli dlouhými vyzáblými prsty a přivolal pohled na orky. Obraz se na chvíli rozmazal a pak vyjevil skalnatou krajinu hlouběji ve vnitrozemí. Drsná země, nicméně stále v ní byl život a byla schopna uživit své nové obyvatele.
V hlavním táboře, kde vládl náčelník a jeden z hrdinů již skončené války Thrall, již vyrostlo několik kamenných staveb. Vysoká okrouhlá budova sloužící jako jeho obydlí byla podle měřítek kterékoli jiné rasy hrubá a drsná, ale orkové tíhli k jednoduchosti. Pro orka bylo už dost výstřední mít nějaké trvalé obydlí. Tak dlouho byli nomády nebo zajatci, že pojem „domov“ byl pro ně téměř ztracen.
Několik mohutných zelených postav obdělávalo pole. Krasus při pohledu na brutálně vyhlížející dělníky s ohromnými kly na chvíli zauvažoval nad představou orka jako farmáře. Ovšem Thrall byl nesmírně zvláštní ork, který se vždy ochotně chápal myšlenek schopných zajistit jeho lidu stabilitu.
Stabilita bylo něco, co zoufale potřeboval celý svět. Dalším mávnutím ruky dračí mág vymazal obraz Kalimdoru a vyvolal pohled na daleko bližší místo – kdysi hrdé hlavní město jeho oblíbeného Dalaranu. Za vlády čarodějů Kirin Tor, nejmocnějších vládců magie, stálo v přední linii bitvy Aliance proti Plamenné legii v Lordaeronu a nyní bylo na oplátku prvním a zároveň nejžádanějším cílem démonů.
Dalaran byl z poloviny v troskách. Kdysi hrdě se tyčící věže byly do jedné srovnány se zemí. Ohromné knihovny spáleny. Vědění nashromážděné nesčetnými generacemi bylo ztraceno… a s ním i bezpočet životů. Dokonce i samotná rada utrpěla vážné ztráty. Několik z těch, které Krasus počítal ke svým přátelům, nebo přinejmenším uznávaným kolegům, zahynulo. Vedení bylo nejednotné a on věděl, že se bude muset do všeho vložit a podat pomocnou ruku. Dalaran musel hovořit jediným hlasem, i kdyby to mělo znamenat pouze to, že tak zachrání poslední zbytky Aliance.
Bez ohledu na zmatky a strasti, které před ním ležely, neztrácel drak naději. Problémy světa byly řešitelné. Už žádný strach z orků, žádný strach z démonů. Azeroth bude trpět, ale Krasus se nejen domníval, že nakonec přežije, nýbrž byl přesvědčen, že se navrátí i doba blahobytu a prosperity.
Zahalil smaragdovou kouli a napřímil se. Dračí královna, jeho milovaná Alexstrasza, už na něj bude čekat. Tušila jeho touhu vrátit se do světa smrtelných a nejlépe ze všech draků ji dokázala pochopit. Přemění se ve své skutečné já, dá jí sbohem – jen na čas – a odejde, než mu v tom výčitky svědomí stihnou zabránit.
Svůj příbytek si vybral nejen pro jeho odlehlost, nýbrž i pro jeho ohromnou velikost. Krasus vystoupil z menší místnosti do krápníky zdobené jeskyně, jejíž výška se směle mohla rovnat nyní zbořeným věžím Dalaranu. V jeskyni by se klidně mohla utábořit celá armáda, a přece by ji nezaplnila.
Ideální velikost pro draka.
Krasus roztáhl paže… a v tu chvíli se jeho hubené prsty ještě více protáhly a na jejich koncích vyrostly drápy. Nahrbil se a nedaleko ramen mu ze zad rychle vyrůstalo něco, co brzy nabylo podoby dvou ohromných křídel. Vyzáblá tvář se dál protahovala a rychle získávala plazí rysy.
Během těchto relativně méně podstatných změn Krasovo tělo rostlo. Stal se čtyřikrát, pětkrát, dokonce desetkrát větší než člověk a stále rostl. Jakékoli zbytky lidské podoby rychle zmizely.
Z čaroděje Krasa se stal Korialstrasz – drak.
Uprostřed této přeměny mu však hlavu vyplnil zoufalý hlas.
Kor… straszi…
Zaváhal, a rychle se vrátil zpět do podoby čaroděje. Krasus zamrkal a rozhlédl se po jeskyni, jako by hledal zdroj toho výkřiku.
Nic. Dračí mág čekal a čekal, ale volání se neopakovalo.
Nakonec vše připsal vlastní nejistotě a znovu začal s přeměnou…
A zoufalý hlas znovu zavolal: Korialstra…
Tentokrát… ho však poznal. Okamžitě stejným způsobem odpověděl. Slyším tě! Čeho ode mne žádáš?
Žádná odpověď, ale Krasus cítil zoufalství, které zbylo. Soustředil se a pokusil se navázat spojení s tím, kdo tak zoufale potřeboval jeho pomoc – s tím, kdo nikdy neměl od žádného jiného tvora žádnou pomoc potřebovat.
Jsem zde! naléhal dračí mág. Musíš mne cítit! Dej mi nějaké znamení, co se děje!
V odpověď ucítil téměř neznatelný dotyk, jen jakýsi náznak znepokojení. Krasus soustředil do tenkého spojení každou částečku své mysli a doufal… doufal…
Ohromující přítomnost draka, jehož magie tu jeho tisíckrát převýšila, Krasa omráčila. Naplnil ho pocit staletí, ohromného stáří. Krasus měl pocit, jako by ho obklopil samotný čas v celé své strašlivé vznešenosti.
Ne čas… to není přesné… nýbrž ten, kdo byl Aspektem času.
Drak všech věků… Nozdormu.
Existovali jen čtyři velcí draci, čtyři Aspekti, z nichž jeho milovaná Alexstrasza představovala život. Šílený Malygos byl magie a éterická Ysera ovlivňovala sny. Společně se skličujícím Nozdormu představovali samotné stvoření.
Krasus se zamračil. Ve skutečnosti bylo Aspektů pět. Pátý se kdysi jmenoval Neltharion… Strážce země. Ale kdysi dávno, v časech, které si ani Krasus nedokázal jasně vybavit, Neltharion své druhy zradil. Strážce země se obrátil proti nim a získal tak nové, daleko příhodnější jméno.
Deathwing*. Ničitel.
Jen samotná myšlenka na Deathwinga dokázala Krasa vrátit do reality. Nepřítomně se dotkl tří jizev na tváři. Copak se Deathwing vrátil, aby znovu zamořil svět svou přítomností? To proto cítil Nozdormu takovou tíseň?
Slyším tě! Odpovídal Krasus v duchu, nyní ještě více než před tím vyděšen možným důvodem volání o pomoc. Slyším tě! Jde… jde o Ničitele?
Místo odpovědi s ním však zacloumala série neuvěřitelných obrazů. Ty obrazy se mu vpalovaly do mozku tak, aby bylo jasné, že na ně nikdy v životě nezapomene.
Ani v jedné podobě, bez ohledu na Krasovu sílu a schopnost přizpůsobit se, nebyl drak pro nespoutanou moc Aspekta žádným soupeřem. Síla myšlenky jeho druha ho odhodila na nejbližší zeď, kde se čaroděj zhroutil.
Krasovi trvalo několik minut, než se dokázal sebrat ze země, a i pak se mu strašně točila hlava. Na jeho smysly stále útočily útržky myšlenek, nikoli však jeho vlastních. Jediné, co dokázal, bylo zůstat alespoň při vědomí.
Pomalu se však vše vrátilo alespoň natolik do normálu, aby si byl schopen uvědomit, co se stalo. Nozdormu, Pán času, zoufale volal o pomoc… jeho pomoc. Obrátil se záměrně přímo na nižšího draka, nikoli na jednoho ze svých spoluvládců.
Cokoli, co ale dokázalo takto rozrušit jednoho z Aspektů, mohlo pro zbytek Azerothu znamenat pouze monumentální hrozbu. Proč tedy volat obyčejného rudého draka namísto Alexstraszy nebo Ysery?
Pokusil se ještě jednou spojit s velkým drakem, ale veškeré jeho úsilí vedlo pouze k tomu, že se mu znovu zatočila hlava. Krasus se uklidnil a pokusil se raději rozhodnout, co dělat dál. Zejména jeden výjev si neustále znovu žádal jeho pozornost, obraz sněhem bičované horské krajiny v Kalimdoru. Cokoli, co se mu Nozdormu pokoušel vysvětlit, mělo co do činění s tímto opuštěným a pustým místem.
Krasus to bude muset prověřit, bude však potřebovat schopného pomocníka, někoho, kdo se dokáže rychle přizpůsobit. Přestože Krasus byl na svou schopnost přizpůsobovat se nesmírně pyšný, jeho rasa byla, alespoň z většiny, spíše zarputilá a neústupná. Potřeboval někoho, kdo bude naslouchat, ale kdo zároveň bude schopen ihned jednat podle toho, jak se budou události vyvíjet. Ne, pro takto nepředvídatelný úkol mu poslouží jen jediný tvor. Člověk.
Přesněji řečeno, člověk jménem Rhonin.
Čaroděj…
x x x
A v Kalimdoru, uprostřed divočiny, se nad silně dýmícím ohněm skláněl starý vrásčitý ork. Zatímco mumlal slova, jejichž původ ležel daleko, v dávno ztraceném světě, hodil rukou barvy starého mechu do ohně několik lístků, čímž způsobil, že i tak dost hustý kouř ještě zhoustl. Dým naplnil celou jeho chýši z hlíny a dřeva.
Starý lysý ork sklonil hlavu do kouře a nadechl se. Jeho unavené hnědé oči byly hustě protkány popraskanými žilkami a kůže na něm visela. Zuby měl zažloutlé, polámané a jeden z klů byl již dávno ulomený. Bez pomoci téměř nedokázal vstát, a když chodil, tak jen shrbeně a velmi pomalu.
I ten nejdrsnější válečník jej však ctil jako šamana.
Trocha kostního prášku, špetka tannarských bylin… vše součást prověřené a skutečné tradice předávané z jedné generace orků na druhou. Kaltharův otec jej naučil vše, dokonce i během temných let Hordy, stejně jako Kaltharův děd dříve učil jeho otce.
A nyní poprvé vrásčitý šaman doufal, že se vše naučil dobře.
V hlavě mu zněly hlasy, duchové světa, kterému nyní orkové říkali domov. Obyčejně jen šeptaly o malých věcech, o životě, ale nyní zněly vystrašeně, varovně… varovaly…
Ale před čím? Musel zjistit více.
Kalthar sáhl do váčku u pasu a vyndal tři suché černé lístky. Bylo to téměř vše, co zůstalo z jediné rostliny, kterou si orkové přinesli ze svého starého domova. Kalthara varovali, aby je nepoužíval, dokud to nebude nevyhnutelně nutné. Jeho otec je nikdy nepoužil, ani jeho děd.
Šaman je vhodil do plamenů.
Kouř okamžitě zhoustl, zmodral a zavířil. Už nebyl černý, ale skutečně modrý. Orkovo obočí se při té změně barvy svraštělo, ale pak se stařec znovu nahnul nad plameny a z plných plic se nadechl.
Svět se změnil a s ním i ork. Stal se z něj pták, ohromný pták, vznášející se vysoko nad krajinou. Volně letěl někam přes hory. Dokonalým zrakem nyní viděl i ta nejmenší zvířata, i ty nejvzdálenější řeky. Kalthara zalil pocit ohromného rozjaření, jaké necítil od doby, kdy byl ještě mladý, ale on je ovládl. Poddat se mu by znamenalo ztratit pojem o sobě samotném. Mohl by navždy kroužit v podobě ptáka a nikdy si nevzpomenout na to, kým kdysi byl.
Jak takto uvažoval, zaregistroval Kalthar cosi špatného v samotné přirozenosti světa, snad možná i důvod obav oněch hlasů. Existovalo něco, co existovat nemělo. Otočil se po křídle a zamířil směrem, který se mu zdál správný. Jak se blížil, jeho obavy vzrůstaly.
A přímo v samotném středu celého pohoří objevil šaman zdroj svých obav.
Jeho zkušená mysl věděla, že vidí pouze podstatu, nikoli skutečnost. Kaltharovi připadala jako vodní vír – který ovšem zároveň pohlcoval i vyvrhoval. To, co však mizelo a objevovalo se v jeho útrobách, byly dny a noci, měsíce a roky. Jako by ten vír pohlcoval a zároveň vyvrhoval samotný čas.
Ta představa šamana tak ohromila, že si až příliš pozdě uvědomil, že se vír nyní rozhodl vtáhnout do sebe i jeho.
Kalthar se okamžitě pokusil osvobodit. Máchal křídly, až měl pocit, že mu napětím prasknou svaly. V duchu sahal zpět ke své fyzické podobě a pokoušel se pevněji uchopit spojení držící jeho duši a mysl, aby se dostal z vyvolaného transu.
Vír ho však stále vtahoval do sebe.
Kalthar zoufale zavolal na pomoc duchy a modlil se k nim, aby mu dali sílu. Věděl, že přijdou a oni přišli, ale zpočátku se zdálo, že jednají příliš pomalu. Vír již vyplňoval celé jeho zorné pole, připraven ho celého pohltit…
Svět se najednou kolem šamana zkroutil. Vír, hory… vše se točilo.
Kalthar se probudil a lapal po dechu.
K smrti vyčerpaný se jen taktak ubránil, aby nespadl tváří do ohně. Hlasy neustále mručící mu uvnitř hlavy zmizely. Ork seděl na podlaze své chýše a pokoušel se sám sebe ujistit, že skutečně existuje jako jedinečný celek v tomto světě. Duchové ho zachránili, přestože na poslední chvíli.
S tímto šťastným zjištěním ale zároveň přišla i vzpomínka na to, co právě ve své vizi zažil… a co to znamenalo.
„Musím to říct Thrallovi… “ zabručel a přinutil své unavené staré nohy, aby ho zvedly. „Musím mu to rychle říct… jinak přijdeme o domov… o svůj domov… podruhé… “
HUMÁNI
GROMOVÉ
TROLOVÉ
ORKOVÉ
TOURANI
NEMRTVÍ
Fotoalbum
